Jaké je tajemství tohoto sněhu?

Napsáno: 15. října 2010 v 13:46
Autor: Boris Hokr
Recenzovaná kniha: Sníh

Básník Ka se po letech strávených ve Frankfurtu vrací do Turecka. V pohraničním městě Kars má napsat článek o sebevraždách muslimských dívek. Krom toho jej ovšem láká i skutečnost, že ve městě žije jeho dávná láska Ipek, se kterou nyní doufá konečně navázat vztah. Již při příjezdu však čelí sněhové bouři, která posléze Kars odřízne od zbytku světa. Ideální situace nejen pro puč vedený ambicióznímy divadelníky a vojáky, ale i pro cestu do nitra našeho hrdiny, celého Turecka a čtenářských očekávání „východní exotiky“.

Čtení je to v mnoha ohledech podobné všeprostupujícímu sněhu a především dokonalé kompozici sněhové vločky. Díky tomuto motivu, který přirozeně doplňují Kaovy meditace, zahaluje se text do přemýšlivého hávu s přesahy do mystična a všudypřítomné alegorie. Vše má své pevně dané místo, včetně skutečnosti, že román je pojat jako reportáž Orhana Pamuka o dávném příteli a básních, které během svého pobytu v Karsu napsal.

Co představuje Turecko

Turecko patří z pohledu českého čtenáře k těm exotičtějším zemím a každá literární zkušenost s ním je proto svého druhu svátek – pokud tedy po nějaké té exotičnosti toužíte. A na rozdíl od – bez ohledu na vysoké kvality autorů - Berniéresových Ptáků bez křídel (BBart, 2005) či Argem chystaného McDonaldova The Dervish House, může Pamuk na závěr románu nechat pronést jednu z postav zásadní pravdu: "Nikdo nás nemůže z dálky pochopit".

Příznačné  přitom je, že v knize se zdánlivě jedná o poselství západnímu čtenáři – a jako takové jej také bude spousta čtenářů brát. Pamukův Sníh však onu všem jasnou iluzi, které podléhají mnozí nejen mimo Turecko, o potýkání Východu a Západu, případně o mostě mezi oběma, s grácií narušuje.

Předně: děj není umístěn ani do turecké občiny v Německu, ani do kosmopolitního Istanbulu či roztomilých svérázných míst na turecké riviéře či kdesi na anatolské plošině, ale na východní pohraničí. Do míst, kde se klasické vnímání Západu (v tomto případě formované především zkušenostmi osmanské správy s Francií a Británií, potažmo Německem) použít nedá.

Kurdská  otázka, arménská otázka, ale především Rusko. Pamuk několikrát zdůrazňuje, že řada domů je postavena v ruském stylu, že zde ruská správa úřadovala. Neodvolává se na klasiky západní literatury, ale zmiňuje kupříkladu Puškina. Inu, není Východ jako Východ a logicky tedy ani Západ jako Západ. Tyto koncepty prošly vlastním vývojem a čtenář proto musí být u Pamuka obezřetný, o čem se vlastně mluví.

Sníh je turecký román – vypráví ho Turek (bez ohledu na prostředí, které Pamuka formovalo), vypráví o Turcích, odehrává se z větší části v Turecku. A může být brán jako již zmíněné poselství zahraničním čtenářům, ale také jako vzkaz: my nejsme jiní, jsme vlastně dost stejní. Blízkost Ruska (geografická i historická) se tak opět projevuje. Osmanská říše i Ruské impérium se považovaly za dědice Byzance - a ta zase za dědice Říma. Ingrediencí je dnes možná v Turecku více (nejviditelněji samozřejmě islám), ale základ jej vlastně nijak neodlišuje od kupříkladu Španělska (včetně vlastně nedávné krvavé historie a i přítomnosti).

Co čeká čtenář od Turecka

Klasické  očekávání exotiky, něčeho principiálně odlišného, se tedy paradoxně nekoná. Tedy ne více, než je tomu třeba u románů Gabriela Garcii Márqueze. Společnost, kterou popisuje Pamuk, se od té „magickorealistické“ nijak neliší. Mystika a náboženský přesah se je v obou prostředích generován dosti podobně (byť samozřejmě v Kolumbii – nikoliv však v Márquezově díle jako celku – nenarazíme na tolik sněhu), u obou se ve společnosti sváří konzervativní složka s liberální (odlišená pouze lokálními specifiky, ale v obou případech vyvěrající z historie a formulující se průběhem devatenáctého století) a i postavy vojáků, místních téměř patricijů atd. jsou podobné.

Střet různých ideologií, z nichž ani jednu nelze od současného Turecka oddělit, vede pochopitelně ke stejně tragickým konců, ať jsme v Macondu či Karsu (pozornost si zaslouží nejen scéna divadelního puče, ale i Kaova návštěva u mrtvoly „prvního islámského sci-fi spisovatele“). Vášně a smrt se, osud i náhoda se přirozeně proplétají.

Pamuk si dal záležet a podařilo se mu vyhnout nebezpečí, že se z „tureckého“  románu stane barevný průvodce etnografií. Ostatně: všudypřítomný sníh barevnosti brání, stejně jako symbolizuje pomalé tempo vyprávění, ale i těžkou atmosféru čehosi nevyhnutelného, co jen na čas projasní lidské teplo (vztah Kaa a Ipek).

Stejně  tak se úspěšně vyhnul pokušení nabídnout výrazně  epický román, kde by se na řadě dílčích linií ukázalo „celé“ Turecko. Místo toho se soustředí na „interpretaci“ několika dní Kaova života. Pamuk jako románová postava jde v Kaových stopách, snaží se pochopit i prožít, co on, a přestože nabízí čtenáři dvojitou reflexi, daří se mu držet své trumfy schované. Což je případ především závěrečného zvratu ve vztahu Kaa a jeho lásky Ipek.

Sníh je tedy po všech stránkách povedený a fascinující román, který se nesnaží nějak násilně propojit tradice Turecka a moderní „západní“ svět, ale spíše upozorňuje na již dávno existující vazby a souvislosti, na to, že bez ohledu na náboženství či etnický původ, má Turecko své místo v Evropě (a naopak) již dávno jisté.