Jako dokument dobrý, jako próza ne

Napsáno: 27. října 2010 v 13:27
Autor: Jaroslav Balvín
Recenzovaná kniha: Sebedrás

NÁLEPKY: BLOG

Knižní prvotina Jiřího Vaňka vychází z blogu, který si vede pod přezdívkou Fiksu pojka od roku 2004. Jde v podstatě o deníkový záznam jednoho a půl bouřlivého roku života autora-hrdiny, čerstvě rozvedeného třicátníka.

V kontextu moderní a současné české prózy "deníkové dílo" příliš nepřekvapí, vlastně ani způsob, jakým jej autor prezentuje, velmi otevřeně jako deník, od určité chvíle asi i "soukromou reality show", pro níž jsou kanonická slova Tobiáše Jirouse v rozhovoru s Jiřím X. Doležalem o jeho knize Než vodopády spadnou: "Víš, že když půjdeš za svou exkou, musí z toho něco vypadnout." Vaněk svůj blog nebo deník píše svérázným stylem: využívá hovorovou řeč, slang, anglicismy, newspeak marketingu a reklamy, zapojuje do hry nesčetně intertextuálních odkazů; stručnost, "hláškovost", rychlost a kondenzovanost stylu je pilovaná šablonami webu 2.0. Zajímavým prvkem Sebedrásu je jeho místopisný charakter: dobře zachycuje současnou Prahu i s jejími kluby, bary a non-stopy. Kromě toho je také slušným průvodcem po rozmanitém světě dnešní indie-hudby.

K názvu: "Sebedrás" mi přes snahu, aby byla celá kniha cool, moc cool nepřipadá. Ale nešť, pojďme k zásadnější kritice. První třetina knihy je velmi zajímavá především pro invenční styl, bohužel jen ta jedna třetina stojí skutečně za přečtení. Zbytek je o autorově setrvačnosti a o jeho + odpovědného redaktora (Petra Onufera) nechopnosti nebo nevůli škrtat a editovat. I když pokud by se se střihem začalo, pravděpodobně by z knihy nakonec vůbec nebyl deník, ale román. Pojďme si říct příkladně, jak by se mohl z deníku stát román: autor v podstatě celou knihu líčí, jak je posedlý jednou dívkou (stylizuje se přitom do role mladého Werthera). Líčí to nastokrát na konkrétních příkladech, které nemají de facto žádný vývoj. Jistě, takový je život, ale opakování v literárním díle, pokud není autorským záměrem a není jako takový ještě jinými prostředky podpořeno, čtenáře po chvíli pochopitelně znudí a odhalí, že je autor nahý. Kdyby Vaněk vyškrtal (minimálně) polovinu situací, které s Žíhanou zažívá, učinil by tzv. zobecnění, čímž by vyšel vstříc čtenáři, který se přeci nemusí a ani nechce dozvědět, že se Vaněk stoajedenkrát pokusil s Žíhanou vyspat, a stokrát to nevyšlo. Stačilo by to nastínit několikrát, zobecnit na určité sdělení ("jediná holka, po které skutečně toužím, mi nedá"), a šmytec. Pak by mohlo nastoupit poučné, více či méně explicitní bádání nad tím, proč tomu tak je, proč tomu tak je u mě, jak to prožívá ona slečna, zda je to symptomem doby nebo země a podobně, zkrátka románovo-esejisticko-filosofická práce, která je někdy prací spisovatelovou. Jindy bývá spisovatelovým údělem pouze práce observační, vývody nechává na čtenářích. Tak by mohl Sebedrás fungovat, byla-li by ho jedna třetina.

Od konce první třetiny knihy se tedy vytrácí vypilovanost, vtipy, postavy a děje se opakují, už je to takový rozjuchaný študácký deník, ne kniha, jíž stojí za to číst. Nepálský exkurz potenciální kompozici knihy-románu rozbije zcela, i když jde jinak o celkem zajímavý aktuální cestopis a čtenář si alespoň odpočine od ubíjejícího kolotoče Vaňkových platonických lásek v Praze. Jenže náš hrdina je nenapravitelný a zamilovává se do každé druhé i v tisících metrů nad mořem, kde má jinak problémy rozdýchat náročné výstupy. "Ty vole, tys mě dojal. Ty seš totiž úplně stejnej jako v šestnácti," říká hrdinovi-autorovi na s. 64 nějaká jeho dávná známá, a skutečně: člověk si při čtení Sebedrásu říká ano, on se chová a má myšlení jako teenager. Cesta do Nepálu má sice ambici stát se  jakýmsi iniciačním mezníkem, exotičnost prostředí a náročné fyzické podmínky donutí autora na chvíli přeskupit životní hodnoty, třítýdenní trek ho však těžko změní. Už v jeho průběhu je ostatně nutkán vyhledávat připojení k internetu (zástupný symbol pro spojení hrdiny s plejádou známých, dívek, se svou minulostí...), komunikovat a psát a spadnout tak tam, odkud se snažil vytrhnout. Nomen omen jeho rozervanosti, "sebedrásu", je neschopnost být sám, postavit se čelem problémům, zbavit se závislostí a transformovat v nového, dospělejšího člověka. To mu ale nelze vyčítat, ostatně "kdo hodí bez viny, ať je kamenem". Popisované stigma, určitá morální nedospělost, rozkolísanost mužů, bude dost možná obecnějším, generačním nebo dobovým faktem. Vaňkův deník je v tomto smyslu cenným sociálním dokumentem (bude se jím chlubit svým dětem?).

Budeme-li chtít v této analýze Jiřího Vaňka jako prototypu dnešního mladého muže ještě pokračovat, měli bychom připomenout podstatný rys, a to jeho mentálně-promiskuitní posedlost ženami. Touha mít všechny, protože skoro každá se zdá být jiná, "božská", femme fatale, ale zároveň nechuť se k ní přivázat, mít s ní hlubší vztah, dotáhnout věci do konce nebo vůbec aspoň snažit se pochopit, jak jejich vztah prožívá ona. Středem zájmu je pouze on, muž, zapisovatel jejich lásky; ženy jsou v podání Jiřího Vaňka zahaleny neproniknutelným tajemstvím.

Neodpustím si ještě recenzentské postscriptum. Nenechal jsem si ujít příležitost, abych vstoupil do sémiotického mezisvětí, které autor vytvořil, když svůj reálný život učinil fikčním světem, a přišel jsem i na křest jeho knihy, na němž jsem čekal spoustu jejích hrdinů. Naschvál ve večerním obleku jsem byl velmi nepravděpodobnou figurkou v zšeřelém polosvětě klubu Druhé patro; záměrně s trochu šíleným pohledem v očích a přiškrcenou naléhavostí v hlase jsem odchytil autora ze spárů lovičů autogramů a ptal se ho, jestli s tím vším odkrytím svého života nemá teď trochu problém. Prý ne. Než dopsal "Vaněk" do mého recenzního výtisku, už ho odvlekla nějaká subtilní blondýnka (Emancipovaná? Hérečka? Slečna Máta...?) na Kapitána nebo tak. Ještě se mě stačila vláčně zeptat: "A kam budeš psát tu recenzi?" "Na Knihožrouta," zavolal jsem za ní. Stejně mě neslyšela, ale já to pak musel celý zbytek noci znova a znova drolit mezi dásněmi: "Na Knihožrouta, na Knihožrouta..." Hergot, to taky není moc cool název...?