Starší články
Antická výprava za světel poblikávajících fastfoodů
Je to ten typ obálky, za niž se budete stydět v tramvaji. Hyperrealistická silueta kluka s zářícím mečem na pozadí zelenkavě fluereskující krajiny. A nad tím marketingově úderný nápis: Percy Jackson. Chlapec – polobůh – hrdina. Ten, kdo ale předem zavrhne druhý díl série Ricka Riordana, v níž se mísí svět současné Ameriky s mocnou silou antických božstev, se připraví o báječné čtení.
Napsáno 30. září 2010 v 9:05
Zabij svého editora/redaktora
Obvykle se na začátek povídkového sborníku dává nějaká pecka. Něco, co by vás navnadilo k dalšímu čtení. Scifistický matador Vlado Ríša na to ale jde ze záhadných důvodů od lesa a uvítá vás tak průměrnou špionážní vyprávěnkou, že máte sto chutí knihu donést na nejbližší hromadné pálení a navždy od ní pro klid Raye Bradburyho světu ulehčit. Recenzentská povinnost dočíst od obálky k obálce naštěstí odhalí, že dál už to taková bída není. Ale zázraky nečekejte, spíš takovou meziplanetární horskou dráhu. Občas ječíte nadšením, občas hrůzou a na konci rozhodně potřebujete pytlík.
Napsáno 29. září 2010 v 8:37
Kovbojové klopýtající o překlad
Města na planině završují po Všech krásných koních a Hranici tzv. „pohraniční trilogii“ Cormaca McCarthyho, která vznikala v letech 1992–1998. McCarthy je v posledních letech autorem velmi čteným, tudíž také autorem hojně překládaným a vposledku rovněž převáděným na filmovém plátno. Jsou mu věnovány stohy výkladů, PR článků i prostých recenzí, ostatně nejinak je tomu v případě Měst na planině. Do této recenze se proto pro obohacení vmísí i několik komentářů překladově-kritických.
Napsáno 27. září 2010 v 8:47
Skrýše osamělé mysli
Děj životopisného románu Australanky Donny Williamsové Nikdo nikde se odehrává v poslední třetině 20. století, tedy v době, kdy se teprve rodila mimo jiné například diagnostika dětského autismu. Jako byla v této oblasti klopotná, nesnadná a mnohdy mylná cesta lékařské vědy, stejně taková byla také cesta autorky ke světu, k životu a především k sobě samé.
Napsáno 24. září 2010 v 9:38
Snaživé klopýtání cestou do Mohuče
Rodičům romanticky založených dětí, kteří současně touží přitáhnout touto cestou své potomstvo ke knihám nabízejícím kromě nezbytných středověce rytířských rekvizit také nějakou tu sumu znalostí, jíž by se dítka mohla blýsknout v hodině dějepisu, musí při pohledu na titul Tajemství Červeného rytíře, z edice Tygří oko nakladatelství Argo, zaplesat srdce.
Napsáno 23. září 2010 v 7:55
Pravidla směšného chování: docela smutný příběh
Pravidla směšného chování sestávají ze dvou stylisticky vybroušených povídek: v jedné se vypravěč podobně jako mluvčí posledního románu Jana Balabána vyrovnává s otcovou smrtí a umíráním, v druhé se po paragánském seskoku ocitá na psychedelické plavbě deltou Dunaje. Spořádaný a spolehlivý táta kdesi v Praze zanechává dospělého, ale ne tak docela zralého muže, jenž si se sebou ještě pořád neví rady a cestovatelským dobrodružstvím na Dunaji spolu s nečekaným adrenalinovým výletem nad koruny stromů si dopřává únik z nudné skutečnosti nepříliš naplněného života. Což zní otravně a mohlo by se zdát, že Hakl opět nasazuje na svou už trošku okopanou botu. Ale tentokrát je to jinak.
Napsáno 22. září 2010 v 14:02
Mám tygra a nebojím se ho použít
Bill Waterson je výjimečný člověk. Jako autor sloužil chlapečkovi Calvinovi a jeho tygru Hobbesovi deset let, ale jednoho dne si řekl dost a odjel objímat stromy kamsi k Ohiu. Zůstalo za ním téměř čtyři tisíce stripů a vzpomínka na dětství.
Napsáno 21. září 2010 v 9:44
Dovoleno není vše, ale skoro vše
Přiznám se, že jsem už dávno zapomněl vše, co nám ve škole o „novém románu“ a Alainu Robbe-Grilletovi vtloukali učitelé do hlav, a knihu jsem otevřel hlavně proto, že se mi líbil název. Dům milostných schůzek, no nezní to báječně? Trochu tajnosnubně, trochu eroticky, trochu exoticky. A ještě na první straně tomu dokonce vše nasvědčovalo: „Ženské tělo asi vždy zaujímalo v mých snech významné místo. Dokonce ani když bdím, na mne jeho obrazy nepřestávají útočit. Spatřím-li dívku v letních šatech,…,hned si ji představím jako předmět rozkoše, která okamžitě přesáhne běžnou míru.“ Pak ale nezbývalo než obrátit list.
Napsáno 20. září 2010 v 8:46
Komunismus skutečně náš
V knize Francoise Mayerové nečekejte velké dějiny ani osudové náhody dávné, a proto sympatické minulosti. Těžiště práce se opírá o období po roce 1989 – a nikoliv o politiku. Alespoň tedy ne primárně. Jde zde o to, jakým způsobem česká veřejnost, nebo alespoň její politicky a publicisticky aktivní část, nahlíží na komunismus a jeho „konec“. Jak se s tímto dědictvím vypořádala a zda se o to vůbec snaží.
Napsáno 17. září 2010 v 8:40
Vysni si svět
Věříte, že je na světě dítě, které chodí večer rádo spát? Dokonce tolik, že by nejradši mamince štíplo tubu s léky na spaní, jen aby se co nejrychleji dostalo do limbu? Takové dítě opravdu existuje. Jmenuje se Kryštof Karpianus (autor svého hrdinu obdařil vlastním příjmením, a hned v úvodu tak podráždil čtenářovu zvědavost), je mu dvanáct a ve spánku cestuje na jinou planetu. Ta nejdříve – při prvním snění – není ničím jiným než blátivým kusem hlíny „jako by ji rozoralo tucet traktorů“. Je to ovšem spíše pole neorané, protože všechno živé i neživé musí Kryštof teprve stvořit. A co teprve když z jeho rukou vzejde něco, co vlastně vůbec nechtěl.
Napsáno 16. září 2010 v 14:06
Vzorově špatná kniha
Kniha Vteřinu před zblázněním s podtitulem Všechno je, jak je slovenského spisovatele a rockového hudebníka Pavla Hiraxe Baričáka (1971) mě nalákala kontroverzním tématem – vztahem dospělého muže s nezletilou. Drsný „jazyk ulice“ především v dialozích, ale i ironických komentářích hlavního hrdiny se zde poměrně bizarně potkává s paranáboženským mentorováním i sklonem hlavního hrdiny a jazyka knihy k různým zdrobnělinám a jiným sentimentům.
Napsáno 15. září 2010 v 0:31
Žhavé výstřely v ještě žhavější poušti
Hitman znamená v americkém slangu zabijáka. V komiksu je to pak Tommy Monaghan, který žije ve stejném Gothamu jako Batman a stará se o věci, kterých by se štítil i slavný netopýří muž. Tommy je – proč to nepřiznat – nájemný vrah. Ale ne jen tak ledajaký. Vždycky mu jde o to, aby člověk, jehož pro peníze likviduje, nepatřil k těm hodným.
Hitman se v Česku dočkal už páté knihy a rozhodně patří k těm oblíbenějším komiksovým řadám, které u nás vycházejí. Určitě je to dáno i tím, že jej vymýšlí i brilantní komiksový scenárista Garth Ennis (jehož nejoblíbenějším režisérem je Quentin Tarantino) a se skvělou výtvarnou nadsázkou kreslí John McCrea.
Napsáno 14. září 2010 v 14:24
Já jsem já aneb střet Východu a Západu
Orhan Pamuk je jediným tureckým nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Ve svých knihách si bere na mušku především vztahy a rozpory mezi evropským a osmanským světem, což je v současnosti jedno z nejdiskutovanějších a zároveň politicky nejožehavějších témat.
Napsáno 13. září 2010 v 8:22
O tátech
Generace našich prozaiků středního věku se spolu s končící čtyřicítkou dostává do věku, kdy přichází o rodiče, jmenovitě o otce. Protože jsou to spisovatelé, píší o ní - o smrti nejbližších, obdivovaných. Od definitivního rozpadu mateční rodiny vede cesta pozpátku k zapomenuté a vzpomínáním pozměněné minulosti a posílenému vědomí vlastní konečnosti. Bilancující ústřední figura v krizi středního věku se často podobá autorskému já. Umírající a zemřelí otcové dnešní střední generace žili ale v době, kdy se museli rozhodnout: přidat se, nebo zůstat pevný?
Napsáno 10. září 2010 v 0:07
Pouští, džunglí, muzeem
První díl prozatím nerealizované trilogie Podivuhodná dobrodružství Toma Scatterhorna nazvaný Tajemství muzea zavede své deseti- a víceleté čtenáře do prostředí anglického maloměsta Dragonport. Otec hlavního hrdiny Toma se za podivných okolností ztratí kdesi v Mongolsku. Jeho manželka, Tomova matka, vyrazí krátce před Vánocemi svého muže hledat, a Tom se tak dostane do vzdálené rodiny potrhlého strýčka a podivínské tetičky bydlících ve studeném a zaprášeném muzeu plném vypelichaných vycpanin různých existujících i neexistujících zvířat. Ergo startovní čára pro dětský fantastický příběh par excellence.
Napsáno 9. září 2010 v 13:55
Být hrdinou vlastního života
„Tak je to přece po celém světě, vždycky se najde člověk, alespoň jeden, který se nezachová jako všichni ostatní, aniž třeba ví proč, a tady v Suomussalmi jsem to byl já.“ Rozhodnutí, jež takto obhajuje dřevař Timo Vatanen, je pro všechny kolem nepochopitelné.
V prosinci 1939 neutrální Finsko vzdoruje útoku Sovětského svazu a velitelé jeho hůře vyzbrojené a početně slabší armády se rozhodnou uplatnit taktiku spálené země. Padne jí za oběť městečko Suomussalmi, jehož dřevěné domy přicházejí finští vojáci spálit. Všichni obyvatelé odešli do bezpečí. Opustit místo, kde se narodil a vyrostl, odmítne jediný muž. Timo Vatanen, hlavní postava a zároveň vypravěč románu Dřevaři.
Napsáno 8. září 2010 v 9:37
Nepolapitelný zločinec v osidlech češtiny
Digitální román, propojení textu v knize s videi na internetu, nová kategorie zábavy, tak se prezentuje kniha Level 26: Netvor z temnot od Anthony E. Zuikera & Duane Swierczynského. Už začátek vypadá slibně, kniha se prodává ve speciálním bílém přebalu bez jakýchkoli identifikačních znaků, přičemž obsah se odhalí, až když roztrhnete "zip".
Napsáno 7. září 2010 v 8:21
Boj s ďáblem je nekonečný, ale vzdát se nesmí
Nakladatelství Argo začalo před několika lety vydávat v nových překladech prózy amerického spisovatele Kurta Vonneguta. Je to čin záslužný, neboť, jak říká můj dobrý kamarád, „Kurtem by se mělo povinně očkovat“. A o to víc v dobách, kdy lidský duch vyletí až příliš vysoko, či klesne hodně nízko. Na věci je potřeba se dívat z té světlejší stránky, ale zároveň vědět o těch temných.
Napsáno 6. září 2010 v 8:21
Když vás podvede CIA, můžete buď umřít, nebo shrábnout bank
Špionážních komiksů ve stylu Dannyho Parťáků u nás zase tolik nevychází. Pokud se tedy nějaký objeví, měli by si ho fanoušci skutečně užít - tedy pokud stojí za to. Naštěstí Parchanti (v originálu Losers) Andyho Diggla a Jocka jsou svižný a ostrý komiks s ještě ostřejší kresbou, který zkrátka a jednoduše potěší.
Napsáno 3. září 2010 v 13:17
Slibný začátek rodinné ságy v idylických dobách
Olgu Walló všichni známe. Nebo alespoň její práci. Je to ta paní, co říkávala při natáčení dabérům, že mluví blbě a měli by to dělat líp. Škoda, že už toho nechala. Teď místo toho překládá, pracuje jako psychoterapeutka a poslední dobou (z literárního hlediska, rozuměj posledních dvacet let) i píše. Prý dobře, slibují na záložce knihy Vladimír Karfík a Josef Škvorecký. Kteří četli předcházející dva díly trilogie, takže jsou na tom o poznání lépe než recenzent, který se teď s vámi rovnýma nohama vrhne do dílu třetího.
Napsáno 2. září 2010 v 0:45
Žena v bílém v postmoderním střihu
Sarah Watersová je bezesporu hvězdou současné literární Británie. Její romány se výborně prodávají, dva z nich se dočkaly televizní adaptace v produkci BBC, jeden byl zfilmován. Navíc už od svého debutu Tipping the Velvet z roku 1998 (v češtině vydalo Argo v roce 2010 pod názvem Špičkou jazyka) sbírá vavříny. Každá z jejích knih získala minimálně jedno literární ocenění. Třetí titul (druhý, Affinity, česky nevyšel) z její „viktoriánské trilogie“, Zlodějka (Fingersmith), dokonce pronikl mezi finalisty významné Man Bookerovy ceny za rok 2002.
Napsáno 1. září 2010 v 0:22
| říjen 2010 | Na začátek | srpen 2010 |
