Pro samé stromy nevidět les

Napsáno: 30. července 2010 v 8:35
Autor: Jiří Kettner
Recenzovaná kniha: Tam, kde jsou tygři domovem

Letošním hostem Světa knihy a současně také právě probíhajícího Měsíce autorského čtení je francouzský spisovatel, cestovatel a podmořský archeolog Jean-Marie Blas de Roblés. Spisovatel s poněkud archaicky znějícím pseudonymem odkazujícím patrně k Rabelaisovi si prý před lety dal jedno předsevzetí: Po vzoru „starých klasiků“, Balzaca, Manna či Fuentese napsat knihu-svět, a obsáhnout tak všechny aspekty lidského života. Zároveň si umanul napsat několik románů v jednom. Zapracovat tam prvky detektivky, iniciačního, dobrodružného i historického románu, přidat špetku poezie i deníkových záznamů. Jakkoli se nám tato představa může zdát megalomanská, po přečtení knihy Tam, kde jsou tygři domovem, musíme konstatovat, že se mu to povedlo.

Jak sám Roblés říká, „literatura má hlavně vyprávět,“ proto je pro něj tak důležitý silný příběh, „ a pak také klást otázky. Jestli něco do knihy nepatří, pak je to konstatování pravd… Jakmile začnete říkat, že tahle pravda je jediná, absolutní, ocitáte se v podobné chiméře, jakou je každé náboženství, je to začátek války.“

Nalézt a odkrýt pravdu je tak jakýmsi středobodem zájmu hlavního hrdiny románu. Tím je skutečná historická postava, jezuita Athanasius Kircher. Téměř zapomenutý barokní vzdělanec, "mistr sta umění", zakladatel egyptologie a vulkanologie, vášnivý astronom a vynálezce laterny magiky byl nejen všestranným vědcem, nýbrž i mystikem a člověkem bezmezně věřícím lidským smyslům. Ač měl Kircher paměť jako slon a obsáhl téměř veškeré dobové vědění, stále se jaksi nemůžeme rozhodnout, zda byl géniem, nebo jen geniálním packalem. Ve svých vědeckých teoriích, leckdy notně přitažených za vlasy, se totiž téměř výhradně mýlil. 

Kircherovy úvahy o smyslu života, o roli člověka v převážně racionálním světě se promítají do osudu několika dalších postav žijících v současnosti. Jsou jimi především Eléazard von Wogau, jeho bývalá ženy Elaine a jejich dcera Moéma. Na rozdíl od Kirchera, který se oddává Bohu a celou svou duší věří v nesmrtelnost světového řádu, všichni ostatní touží po rychlých změnách.

Eléazard je dopisovatelem jedněch francouzských novin usazený v severovýchodní Brazílii. Rozpadá se mu manželství a jeho život se v pravidelném rytmu zadrhává nad láhvemi šest měsíců zrající, čtyřicetiprocentní cachaçy. Seznamujeme se s ním v okamžiku, kdy dostane nabídku připravit k tisku obskurní rukopis ze 17. století popisující život právě zmiňovaného Kirchera. 

Elaine se vydává na archeologickou výpravu do nejhlubších končin Amazonského pralesa, aby tam pátrala po velmi ceněných zkamenělinách. Řadou nešťastných náhod se však expedice mění v zoufalý boj o přežití. Moéma se potácí mezi sny o spravedlivém světě a výlety do stavů drogového opojení. Na cestě k podstatě sebe sama se setkává se zmrzačeným chlapcem, "Mazánkem" Nelsonem, jež si žebráním vydělává na invalidní vozík a pečlivě plánuje vraždu guvernéra státu Maranhao.

Leitmotivem knihy je tedy hledání. Každá z postav něco hledá, za něčím jde, ať už se snaží dobrat pravdy, nalézt vlastní kořeny, ztracenou jistotu, příležitost k vykonání pomsty, nebo důkazy pro převratnou vědeckou hypotézu. Každá hledá svůj cíl naprosto slepě, zříkajíc se jakékoli odpovědnosti. Autor se pak s téměř obsedantní důkladností snaží dobrat okamžiku, kdy bylo přijato určité rozhodnutí, které už nelze vzít zpět a které strhne lavinu tragických následků. Stejně jako Kircher, i ostatní postavy hledají umanutě jakýsi ztracený ráj, paradoxně se však od něho řadou špatných rozhodnutí stále více vzdalují. Jako by nevěděli, že „když se obklopí opicemi a papoušky v zemi, kde platí za kuriozitu, nevšimnou si svých opravdových krajanů, běžných, a přitom důvěrně známých stromů, zvířat a lidí, kteří z nich udělali to, čím jsou. Pro samé stromy nevidí les…a příznak vážné poruchy či rozvratu.“

Sám tygr v názvu knihy je pro Roblése nejen symbolem exotiky, ale chápe ho jako Borges, tedy „jako metaforu pravdy – jako zvíře, které se ukáže a zase schová, je těžko vysledovatelné, nepolapitelné, lze ho zahlédnout jenom v přítmí, vždycky jen tam, kde je stín, nikdy v plném světle.“