Pandořina skříňka naší minulosti

Napsáno: 2. června 2010 v 9:05
Autor: Lenka Housková
Recenzovaná kniha: Vyhnání Gerty Schnirch

Román Vyhnání  Gerty Schnirch otevírá v české literatuře nové téma. Děsivé prokletí dvacátého století, jež ztělesnila druhá světová válka, ale i její dopad na běžné lidi a následky se v naší nejaktuálnější literatuře neobjevuje tak často jako například v německé, v níž i mladí autoři mají potřebu vyrovnávat se s dědictvím svých – nyní již – prarodičů. K tématu války se v české literatuře doposud vyjadřovala generace, jež měla s tímto obdobím plným utrpení přímou, ne-li osobní zkušenost. Mladí čeští autoři se války dotýkali zatím spíše okrajově. Autoři se navíc k tématu války ohlíželi prizmatem trpícího národa, jež se ocitnul v područí Němců.

V německé literatuře se však s příchodem nových generací, jež už válku znají pouze z vyprávění svých rodinných příslušníků, postupně otevírají některé dříve tabuizované otázky. Do jisté míry za vším také stojí nestor německé literatury Günter Grass, který ve své knize Račím pochodem (2002) ukázal nejen příklon mladých k nacionalismu kvůli neznalosti historie. V této stěžejní novele přišel ještě s jedním tématem – poprvé se totiž takto významný autor odvážil Němce ukázat ne jako viníky války, ale i jako její oběti.

Třicetiletá  česká autorka Kateřina Tučková ve své objemné knize Vyhnání Gerty Schnirch otevírá téma velmi kontroverzní a provokativní – poválečný odsun Němců a následků Benešových dekretů. Otevírá tak podobně jako Grass Pandořinu skříňku a odhaluje, že Češi naopak nebyli pouze oběťmi, ale i vrahy. Tučková nastavuje Čechům nelichotivé zrcadlo a odhaluje jejich často skrývané vlastnosti. Tématu, jemuž se doposud v Čechách věnovali převážně politici, se dostalo literárního zpracování a je třeba říct, že kvalitního.

Autorka obratně  vypráví příběh Gerty, Brňačky pocházející ze smíšené  rodiny a mluvící stejně dobře česky jako německy, jíž válka vzala dětství a na jejímž osudu se stejnou měrou podepsali Němci (dokonce vlastní otec) stejně jako po skončení války Češi. Místo aby Gertu, čechoněmku s národností německou, nechali po válce v rozbořeném Brně, naženou ji Češi, cítící se jako vítězové a v právu, do odsunu. Jenže „odsun“ to není jen průvod lidí s kufry z Brna do celkem blízkého Rakouska, jak známe z fotografií. Je to daleko bolestnější cesta – cesta, která nemá cíl, a pro mnohé z Němců – kteří válku přežili ve stejném strachu a ohrožení jako Češi – končí tahle cesta místo úlevy nakonec smrtí, jež se měla na konci války vzdát své nadvlády.

Právě zde, na chaotické poválečné scéně rozehrává Kateřina Tučková charaktery různých postav – nerozděluje je striktně na černé a bílé, ale odkrývá vlastnosti, jež v sobě skrývá každý a které vyplynou na povrch pouze v určité vyhraněné situaci. K nim patří očekávatelné pocity jako strach, obavy o holý život a pud sebezáchovy, ale i hamižnost, sobectví, a jen docela málo soucitu. Autorka ukazuje, že po prožitku takové nelidskosti se už jen stěží hledá úsměv.

Na stránkách knihy se otevírá další kapitola českých dějin, třicetiletá  autorka nastavuje našemu národu zrcadlo, v němž se bohužel nezračí to nejlepší a chybí schopnost odpouštět.