Starší články
Nemyslete si, že se o mamince nedá vyprávět pohádka!
Před několika týdny vyšla v malém pražském nakladatelství Brio knížka Tři tatínci a maminka. Přestože čítá jen čtyřiašedesát stránek, podíleli se na ní hned tři autoři – Martin Reiner, Michal Viewegh a Pavel Šrut; významnou úlohu zde mají i ilustrace Galiny Miklínové. Nikde jsem se nedočetla, pro jak staré děti je zamýšlena, a je to tak správně, zaujme totiž děti od docela malých po docela velké a návdavkem i jejich rodiče.
Napsáno 31. května 2010 v 8:30
Láska, zrada a přitažlivost automatického překladu
„Jak hrozní jsou učení lidé./Takovou zášť k sobě chovají/a žádný nedokáže strpět,/že někdo jiný je také učený."
Repliku z jedné komedie Ludviga Holberga si norská lingvistka a spisovatelka Helene Uri jako motto svého románu Ti nejlepší z nás nevybrala náhodou. Hrdiny její knihy jsou akademičtí pracovníci, konkrétně lingvisté. A podobně jako David Lodge nebo Kingsley Amis, dva nejznámější autoři románů z vysokoškolského prostředí, ani Helene Uri s akademiky nejedná v rukavičkách a nasvěcuje je ostrým světlem, v němž jako vady na pleti vyvstávají nejrůznější poklesky.
Napsáno 28. května 2010 v 8:15
Z tajností literárních
Když se řekne Radko Pytlík, tak se hloupí jako já smějou, stejně jako se smáli už ve škole. Učili jsme se, že jmenovaný je haškolog, ba švejkolog, což bylo pro ty, kterým celé švejkování zavání trapností i nudou, navrch poněkud znechucující. Na hony nudě vzdáleny jsou ale Pytlíkovy statě, v nichž si literární vědec velmi troufá a riskuje znevažování svých akademických titulů. Proč že? Jelikož je to taky literární záhadolog.
Napsáno 27. května 2010 v 8:43
Ztratit se a ztratit...jako Sputnik ve vesmíru
Haruki Murakami je pojem, ikona moderní japonské literatury, netřeba ho tedy dlouze představovat. Je příkladem postmoderního přístupu ke spisovatelskému řemeslu, potažmo volného nakládání s žánry i jazykem. Název v pořadí šestého románu vycházejícího v češtině způsobil, že jsem před regály knihkupectví dlouho váhavě přešlapoval. Nakonec se ukázalo, že Murakamimu se (stále ještě) vyplácí důvěřovat.
Napsáno 26. května 2010 v 9:29
Lichý a lichý mohou být pár
Kniha Pavla Šruta nazvaná prostě a neotřele Lichožrouti, byla v roce 2009 nominována na Cenu Magnesia litera za Nejlepší knihu roku pro děti a mládež a tuto cenu také získala. Lichožrouti se ale narodili minimálně o několik let dříve nejprve do podoby básnické (báseň o lichožroutech ve sbírce básní pro děti Příšerky a příšery, Paseka 2005), aby se později mohli rozvinout do mnohovrstevnatého, vtipného i smutného, laskavého i zraňujícího světa za zrcadlem, za obrazem pana prezidenta, nebo za diplomem nejlepšího trubače Hradní stráže, prostě kamkoliv, kde jsou lidé se svými ponožkami (jen prosím ne do bosé Afriky, to je jim pak ouvej).
Napsáno 25. května 2010 v 8:58
Balada o zlomeném srdci
Současná britská spisovatelka Sarah Watersová si svými dvěma romány z viktoriánské Anglie vysloužila přezdívku Dickens sukních. Román Špičkou jazyka je dickensovsky plnoštíhlá, ba přímo korpulentní bichle, raději si tedy pospěšme dovnitř.
Napsáno 24. května 2010 v 8:59
Pět klasických příběhů v komiksové úpravě od Grady. Stojí za to?
Nakladatelství Grada, známé především vydáváním poradenských příruček všeho druhu, uvedlo na trh pět klasických příběhů v komiksové úpravě. Kazí komiks naše děti (a máme si na to zvyknout) nebo představuje přínos ke vzdělání?
Napsáno 21. května 2010 v 9:57
Za touhou, že by se dala krájet
Chvála nakladatelství Torst a překladatelce Vlastě Dufkové, že nám, „knihožroutům“, naservírovali tuto opulentní výživnou krmi!
Román brazilského spisovatele Joãa Guimarãese Rosy, jenž je českému čtenáři znám především prostřednictvím knihy Velká divočina: cesty (poprvé u nás vyšla v sedmdesátých letech), je mnohovrstevnatou, filozoficko-náboženskou básní v próze zkoumající mantinely výrazových možností jazyka.
Napsáno 20. května 2010 v 0:46
Aréna výkřiků
Tohle není kniha na jedno odpoledne. Autorský výbor z poezie moravského rodáka Pavla Petra Aréna Pegas mapuje na bezmála třech stech stran dvanáct básnických sbírek a osmnáct let tvorby. Ohlédnutí za tvůrčím dospíváním, z pozic čerstvé spisovatelské plnoletosti. A že je za čím se ohlížet.
Napsáno 19. května 2010 v 0:15
Ani z okna se nelze dívat beztrestně
Básník Josef Kostohryz (1907-1987) je české veřejnosti nejspíš zasutý u dna šuplíku s katolickou literaturou, kteréžto označení zaručuje, že čtenář-nekatolík bude pociťovat ke zde obsaženým autorům a dílům neoprávněný odpor. Je-li jeho jméno čítankově známé, potom je to zejména ve spojení s poezií a ještě spíše ve spojení s jeho krutým životním osudem, jehož kolo roztočil rok 1948, kdy Kostohryz napsal (nedochované) Memorandum českých spisovatelů o porušování lidských práv a boření kultury v tehdejším Československu. Dostal doživotí a nakonec strávil celou dekádu svého života v komunistickém žaláři.
Napsáno 18. května 2010 v 9:02
Podivuhodné příhody žaludečních realistů
Pokud se někomu zdá, že básníci jsou unylá a nudná cháska, nechť otevře knihu Roberta Bolaña Divocí detektivové. Více než pětisetstránkový román, jehož hrdiny jsou téměř výhradně literáti, je totiž – mimo jiné – velmi zábavný.
Napsáno 17. května 2010 v 9:23
Po třetí stojí Larsson na straně utlačovaných žen. A je to dobré čtení.
Představte si, že musíte čelit sadistickému vrahovi, gangsterům, obchodujícím s bílým masem a nakonec tajným službám. A můžete hádat, kdo z nich vám půjde nejvíc po krku. Milovníkům špionážních románů další nápovědy netřeba.
Napsáno 15. května 2010 v 10:06
Polsko, soused neznámý
Stává se to docela často. Vzhlížíme do daleké ciziny a přitom příliš neznáme, co je za humny. V tomto případě je dalekou cizinou míněna literatura anglo-americká, ona humna představuje literatura slovenská nebo třeba polská. Nikoli náhodou si organizátoři letošního ročníku veletrhu Svět knihy, který letos hostí Polsko, zvolili jako motto otázku "Máte Polsko přečtené"?
Napsáno 13. května 2010 v 20:52
Osvěžující jazykové hledání pana Kdybych
Půvabná knížka (nejen) pro děti Pan Kdybych hledá kamaráda má zcela jednoduchý příběh – pan Kdybych hledá kamaráda. Pravda, podobně jako Mr. Bean má svého medvídka, on má svého plyšového Psa, už od dob, kdy byl ještě malý Kdybýšek. (Čas se na každém podepsal jinak. Pan Kdybych rostl do výšky a do šířky, Pes přicházel postupně o uši). Ale pan Kdybych by rád měl ještě nějakého kamaráda, který nevypadá jako pes, umí hrát šachy a mariáš a dá se s nim zajít třeba do hospody či do Národního.
Napsáno 13. května 2010 v 8:07
Něha v Brně
Knížka s bílým a růžovým přebalem mi sama vklouzla do ruky; málokdy se vidí něco tak vizuálně povedeného. I pro název a perokresby Sylvie Kořánkové je povědomá a přítulná jak Medvěd Flora Daisy Mrázkové, vydaný nedávno nakladatelstvím Baobab. I v případě prózy Martina Reinera Lucka, Maceška a já z vydavatelství Druhé město jsem čekala jsem dětský, dětsky jednoduchý příběh, ale přišlo něco jiného.
Napsáno 12. května 2010 v 0:16
Skvělý výlet za hranice planety Země. Do vesmíru argenitu.
Vilma Kadlečková je autorka fantastiky, která s přestávkami tvoří již dobrých dvacet let. V jejím případě skutečně dobrých, protože i když její tvorba vždy patřila mezi ty nejzajímavější kusy, tříbí se její styl s každou další knihou a nápadem. Přesto zůstává zcela svá a některá její témata přetrvala. Asi nejvýznamnější jsou její „spisy“ o vesmíru, v němž mají hlavní slovo záhadné kameny, které jsou označovány jako argenit. Vesmír na pomezí sci-fi a fantasy se jí stal hlavním tématem, ke kterému se vrací v podobných cyklech, v jakých se argenit vynořuje a zase mizí v jejím vesmíru. Pravda, autorčiny intervaly jsou přece jenom kratší - vesmír argenitu totiž popisuje historii v rozpětí celých šestnácti tisíc let.
Napsáno 11. května 2010 v 9:01
Sbírka smutných negativů
"Člověk se živí hlavou, ale nevalně. Zkuste to: z vaší hlavy se uživí leda veš."
Ostré, krátké obrazy. Souřadné věty, souvětí, odstavce. Úsečné dialogy. Skoro jako bychom četli policejní hlášení. Tak nás autor přivítá v románu, který v roce 2003 obdržel jednu z nejvýznamnějších cen pro francouzské spisovatele, Prix Goncourt.
Napsáno 10. května 2010 v 9:22
Současná česká poezie žije. A stojí za to ji číst.
Není třeba být knihkupcem, aby bylo člověku jasné, že poezie se moc dobře neprodává. A když už se ji někde rozhodnou vzít na milost, krčí se v koutku a musí se stát malý zázrak, aby se ocitla na pultu nebo za výlohou. A časy, kdy se Eckermann, pozdější životopisec Johanna Wolfganga Goetha, rozhodl napsat a vydat sbírku básní, aby si vydělal na rok studií, jsou nenávratně pryč. Spíš by se chtělo s trochou nadsázky říci, že je třeba rok pracovat a vydání knihy doplatit z vlastní kapsy.
Napsáno 7. května 2010 v 13:51
Chytrá Bárbí
Je vám zrovna patnáct (i když, dnes už asi spíš dvanáct), cloumají vámi „hormony“, odpor ke školním povinnostem i rodičovským radám, a jediné, co uznáváte, jsou kámošky.
Napsáno 6. května 2010 v 14:27
Bublina aneb 270 stran vnitřního monologu starší sestry
Jsme v džungli. Žena svírá zbraň, čeká na svou oběť, duševně se připravuje na vraždu a koušou ji komáři. Román Bublina Katariny Šajbanové je jedna velká čekaná. Úvodní scéna předbíhá story samotnou, ale brzo jsme v obraze: číhající mladá žena je Edita Soliarová, právnička z Prahy (původem ze Slovače) a ať už míří na kohokoli, souvisí to s její mladší sestrou: Viktorií S. O Viktorii víme záhy více, než o hlavní hrdince, neb je Editinou posedlostí, láskou, ztělesněným komplexem méněcennosti. Viktorie je krásná, talentovaná a všichni ji zbožňují. A Edita? Edita je starší sestra, pilná, zodpovědná a nudná.
Napsáno 5. května 2010 v 13:57
Stařec a moře zoufalství
Kdo má rád monology, ten si v novele Yasminy Rezy Zoufalství vyloženě přijde na své. Yasmina Reza je dnes dramatička světového věhlasu (i když o tom, jestli jsou její hry rafinované postmoderní kýče nebo hodnotná díla se učené hlavy stále hádají), a ač to bude znít jako recenzentské klišé, její prozaická druhotina v sobě potrefenost divadlem opravdu nezapře. Mluví se tu vlastně od začátku do konce.
Napsáno 3. května 2010 v 14:18
"Láskyplné" povídky bez šťastných konců
Druhá povídková kniha Idy Sebastiany se jmenuje „Láskyplné“ povídky. Těmi uvozovkami se autorka snaží dát najevo, že s tou láskou to nebude až natolik žhavé. Stejně dobře, a možná že ještě lépe, by přívlastek mohl znít „naivní“. Naivita člověka jako bytosti je zde totiž ústředním tématem ještě daleko více než láska, která jí je podřízena.
Napsáno 2. května 2010 v 14:04
| červen 2010 | Na začátek | duben 2010 |
