Starší články
K čemu se hodí islandské sopky
Když na Islandu před pár dny vybuchla sopka Eyjafjallajökull, evropské nebe se kvůli sopečnému prachu vyprázdnilo od letadel a Evropanům náhle došlo, že islandské vulkány nejsou jen turistickou atrakcí. Což Islanďané vědí už dávno - jinak by stěží islandská autorka detektivek Yrsa Sigurdardóttir ve své knize Žhavý hrob použila sopečnou erupci jako důležitou okolnost v případu brutální čtyřnásobné vraždy.
Napsáno 30. dubna 2010 v 18:51
Co je nahoře je i dole, co je dole, tam už zůstane
Základní mystické pravidlo říká, že platí zákon analogie. Tedy co je nahoře, je i dole a co je dole, je i nahoře. Ovšem v případě špatné literatury nic takového neplatí. Nízké zůstane nízkým, jako poslední knihy Dana Browna Ztracený symbol. Ale popořádku.
Napsáno 29. dubna 2010 v 8:46
Trapně vtipné chvilky (se zárukou)
Jako vystřižené ze života Homolkových nebo z Hoří má panenko jsou ty nejlepší povídky ze sbírky VKV (Velmi krátké vlny) od Benjamina Tučka. Stejně nemilosrdně pravdivé a přitom pro svou trapnou banalitu krutě vtipné. Machistické průpovídky, co u piva padají v tisících českých hospod, drby nespokojených manželek, nesmyslné půtky, které „zpestřují“ každý vztah, zvyky, stereotypy. Dokonale odpozorované a imaginací autora často posunuté kousek za hranici běžné reality.
Napsáno 28. dubna 2010 v 9:04
Proč není víc klekánic
Magorovo (básnické) dílo může být a bývá vřazováno do kontextu literatury katolické, vězeňské, undergroundové, protirežimní, ale i intimní či rodinné lyriky. Kdyby každá z jeho básní měla vždy jen jednu z těchto charakteristik, nebyl by to laureát Seifertovy ceny Ivan Martin Jirous. V jeho textech se totiž všechny tyto směry, z nichž mnohé jsou zdánlivě neslučitelné, propojují. A nejinak je tomu i v případě jeho dnes už proslulých a hromadně do dětských knihoven pořizovaných básní a pohádek pro děti. Magor dětem – to je dneska klasika (a současně tudíž paradox).
Napsáno 27. dubna 2010 v 9:07
Božská komedie po japonsku
V Česku je ze současné japonské literatury známý v zásadě pouze Haruki Murakami, přitom logicky tato země nabízí mnohem víc autorů. Proto jsem uvítal, že ve Světové knihovně Odeonu vyšla kniha Peklo jiného japonského autora Jasutaka Cucuiho. Ten je v Japonsku znám jako autor sci-fi a fantasy literatury, ale nejde o nijak vyhraněná díla. Pro masového čtenáře jsou lehce stravitelná a ten je zřejmě ani za sci-fi nebo fantasy považovat nebude.
Napsáno 26. dubna 2010 v 8:44
Ach ta láska marťanská
Kříženec Stephena Kinga a Isaaca Asimova, psychologický thriller a nevšední variace na téma rozdvojená osobnost. To všechno se čtenář dočte, když vezme do rukou román Stephenie Meyerové Hostitel. Záložky a přebaly knih slouží běžně jako reklamní poutače a obezřetnost k tak silným slovům je tedy na místě. Přesto však může být čtenář někdy v šoku, když srovná vlastní čtenářskou zkušenost s nadšenými - nezřídka z kontextu vytrženými výkřiky (v případě Meyerové jde o pochvalu kolegů spisovatelů).
Napsáno 23. dubna 2010 v 21:03
Nesnesitelně chytré děvčátko a padesátiletá popelka
Co mají kromě adresy společného dvanáctiletá obrýlená holčička z lepší společnosti a padesátiletá domovnice, která luxusní činžák uklízí? Obě jsou jiné, než jejich okolí předpokládá, obě mají slabost pro Japonsko a obě se schovávají. Ale zatímco Renée ukrývá za přízemní domovnickou existencí jen vášeň pro klasické ruské romány, filozofii a umělecké filmy, školačka Paloma se právě rozhodla, že unikne marnému životu zdánlivě úspěšných, ve skutečnosti ale nešťastných dospělých tím, že v den svých třináctých narozenin spáchá sebevraždu.
Napsáno 22. dubna 2010 v 12:20
Když se útěk povýší na uměleckou formu
"Smrt jsem si naplánovala pečlivě, na rozdíl od života, který se navzdory mým chabým pokusům jeho tok nějak usměrnit jen tak klikatil od ničeho k ničemu." Těmito slovy začíná román kanadské prozaičky Margaret Atwoodové Pýthie, který si na překlad do češtiny počkal více než třicet let.
Napsáno 20. dubna 2010 v 9:34
Návod na otevření duše
Umělcova cesta Julie Cameron je cvičebnice tvůrčího života. Popisuje a mapuje cestu za svobodnou kreativitou, překážky na ní a způsoby, jak se s nástrahami vyrovnat a dosáhnout autorského i osobního osvobození.
Napsáno 19. dubna 2010 v 8:55
Kunderův Valčík na rozloučenou skvěle tančí na hraně uvěřitelného
Je pozitivní, že Milan Kundera sice ne nejrychleji, ale přece koriguje překlady i původní znění svých románů a uvolňuje je pro nová česká vydání. Ať je to z marketingových důvodů či z pečlivosti, zvyšuje tak napětí českého čtenáře.
Napsáno 16. dubna 2010 v 13:37
Svižná jízda doktora Racka
Jak poznat dobrou dětskou knihu? U knih pro starší děti to jde ještě dobře, stačí se začíst do příběhu nebo jít po jistotách v podobě klasiků dětské literatury. Například v Harry Potterovi většina čtenářů rozezná kvalitu, podobně v původních českých knihách. Horší už je to u knih pro mladší čtenáře, které rodič v knihkupectví jen zběžně prolistuje nebo si vybere podle obrázků a doma se pak nestačí divit.
Napsáno 15. dubna 2010 v 10:23
Oddechová detektivka ze švédského "Midsommeru"
Žít v britském Midsommeru, dějišti populárního kriminálního televizního seriálu, musí být tak trochu o ústa. Na pohled idylické hrabství by totiž - kdyby existovalo - vedlo jistě britskou statistiku vražd. A podobně by na tom mohlo být ve Švédsku městečko Fjallbäcka, do kterého své příběhy zasazuje autorka detektivek Camilla Läckbergová. Až na to, že Fjallbäcka je skutečná.
Napsáno 14. dubna 2010 v 9:46
Co nám vyjde, když sečteme dvě samoty
“To je strašný, kolik maj teď lidi psů. Pořizujou si psy a kočky, aby spolu nemuseli mluvit.“ těžce si povzdychla máma mého bývalého muže při venčení rodinného psa. Pravdu děla. Současnost je izolacionistická, nakloněná samotě. Naši rodiče spolu nemluví, my komunikujeme skrz zcizující kanály. Svým způsobem jsme všichni sami. Svým způsobem je útěšné pročítat příběh těch, kteří svou samotu nenesou jako břemeno, ale jako ochranný štít, byť je stejně neochrání před tím, co nás ohrožuje nejvíc: sebou samými. Prvotinu mladého italského autora Paolo Giordana Osamělost prvočísel můžeme považovat za lékařskou zprávu o lidské samotě a možnostech její léčby. Trauma zahajuje kruciální moment volby, před níž hlavní hrdinové Alice a Mattio (ještě v dětském věku a každý sám) stojí, respektive následky jejich rozhodnutí. Ty zcela fatálně ovlivní jejich osudy.
Napsáno 13. dubna 2010 v 10:50
Temný dívčí deníček: Mám pocit, že mi umřelo kus duše
Podivná Emily je třináctiletá bledá dívenka s velikou hlavou. Chodí zásadně v černém a neustále je obklopena čtyřmi kočkami, rovněž černými. Jakási antipodka Barbie. Emily se objevila v kolekci tří komiksů v USA, které vydalo nakladatelství Dark Horse Comics v roce 2005–06. To ale nebylo její vůbec první angažmá...
Napsáno 12. dubna 2010 v 15:18
Jsem tady v jiném snu, než si myslím
Známe to ze školy. Snahu hledat ve výrazné básnické generaci českých 60. let beatniky jsme sledovali trochu s pousmáním. Ale oni tu byli, přinejmenším Václav Hrabě, Vladimíra Čerepková a Inka Machulková. Představě o žitém nonkonformismu odpovídali vším, včetně následné emigrace, skutečností svých textů jen někdy. To ale není podstatné. Nakonec bude jazzovější poezie obou zmíněných dam než jejich slavnějšího kolegy z legendární pražské Violy, poetické vinárny let 60. Právě tento autorský trojlístek literárně-dramaturgicky tvaroval její atraktivní program.
Napsáno 9. dubna 2010 v 18:35
Dvě osamělé duše a síla vyprávění
Čtyřicátník Chris už toho od života moc nečeká: Manželství se mu dávno proměnilo v ubíjející rutinu. Jeho dospívající dcera se děsí, že by mohl začít poslouchat stejnou muziku, protože by pak přestala být cool. A jako obchodní cestující už také žádnou velkou kariéru neudělá. Pak ale potká jugoslávskou emigrantku Rozu.
Napsáno 8. dubna 2010 v 20:46
Krvavá óda na Marseille
Temná detektivka, melancholická zpověď vlka samotáře a bedekr v jednom, to je Totální chaos, román Francouze Jeana-Clauda Izza. Charisma hlavního hrdiny, iluze ztrácejícího policisty, drsného romantika Fabia Montale nevystihl v televizním zpracování přesvědčivě ani samotný Alain Delon a davy fanoušků jednohlasně radí sáhnout po originální knižní předloze.
Napsáno 7. dubna 2010 v 8:35
Coelho píše o prohnilosti světa a čistých srdcích. Už po sedmadvacáté.
Prohnilý povrchní svět, zrcadlící se ve zkorumpovaném prostředí módy a filmu, který je pro běžného člověka nedosažitelný. Takový motiv si vybral brazilský spisovatel Paulo Coelho pro svou 27 knihu (pokud počítám správně) Vítěz je sám. Z předchozí linie titulů pseudospirituální literatury, která má slušné množství příznivců a možná ještě větší množství odpůrců, kniha nijak nevybočuje. Také u této Coelhovy knihy platí pravidlo, že děj je pouze prostředníkem ke sdělení "Poselství", přičemž autor vystupuje jako duchovní vůdce, směřující své ovečky.
Napsáno 6. dubna 2010 v 8:58
Sběrné suroviny: pěkně utříděné, ale bez jiskry
První kniha historika a teoretika médií Tomáše Dvořáka mě něčím trochu zklamala: je totiž pouze kompendiem pěti jeho delších textů publikovaných v minulých letech v různých odborných časopisech a akademických sbornících. Na druhou stranu se v souborném vydání setkáváme s vzácným množstvím přístupů a myšlenek dosud do češtiny nepřeložených textů z historie a teorie médií, ale i dalších oborů společenských věd, většinou z anglicky mluvícího prostředí.
Napsáno 2. dubna 2010 v 19:12
Drsná škola plyše
"Všechny plyšové hračky se rády mazlí, dovedou utěšit a naslouchat." Třeba to byl zrovna tento citát z katalogu obchodního domu Ikea, který Tima Davyse inspiroval k románu Amberville, jehož hlavními hrdiny jsou právě měkoučcí plyšáčci. Plyšáci, kteří pijí, fetují, živí se jako homosexuální prostituti, milují, nenávidí a bojí se nicoty a smrti. Mimochodem, Tim Davys je Švéd, píšící pod anglicky znějícím pseudonymem.
Napsáno 1. dubna 2010 v 9:31
| květen 2010 | Na začátek | březen 2010 |
